Ďábel si nevybírá

(historická imaginace o možných posledních chvílích Josefa Čapka)

Jozyf dnes nedokázal vstát z pryčny. Už je to s ním jasné. Chvíli jsem se ho snažil utěšit, ale moc mě nevnímal. Horečka s ním lomcovala a skrz jeho kalné oči nebylo poznat, kde se právě teď toulá. Myslím ale, že je sám se sebou smířený. Tyfové skvrny se mu na hrudníku objevily už před pár dny. Měl spoustu času připravit se na cokoli. I na to, že tady v Bergen-Belsen se ukrývá ďábel, který si nevybírá.

Řekl jsem si, že na něj dohlídnu. Jestli se dá v tomhle pekle umřít důstojně, chci to pro něj udělat. Už jsem to viděl tolikrát, to postupné vyhasínání očí, ztrátu zájmu o okolí a odevzdané čekání na konec. Tolikrát, že mi to přijde jako něco zcela přirozeného. Ani mě moc nepřekvapilo, když mi dnes ráno nakázali, abych si také lehl k mrtvolám. Tak se tu říká tomu temnému plesnivě nezdravému koutu, kde se čeká na to poslední. Prohlédl jsem si pár zarudlých skvrnek na prsou a uznal, že to bude nejlepší. Alespoň budu mít čas starat se o Jozyfka. Bude to nejspíš poslední, co udělám a vím, že on si to zaslouží. Ostatně tahle separace nemocných už dávno nemá význam. Lidi padají jako mouchy z tepla a o hygieně se tu nedá vůbec mluvit.

„Emile?“ zašeptal z blouznění. Nevím, s kým si to povídal, nejspíš s nějakým známým malířem z dřívějších dob.

„Copak, kamaráde? Nechceš donést vodu?“

„Vzpomínáš, jak jsme malovali rodokmeny esesákům? No, tenkrát v Bučině. Víš, že jsem jim tam tajně přidával Davidovi hvězdy?“ smál se, až se rozkašlal.

„Musíš být v klidu, odpočívat,“ snažil jsem se ho uklidnit, ale on se stále tak nepřítomně usmíval.

„Do kůry těch stromů, do větví, mezi ty árijský von Grübery a Krugery. Mají je tam. Plno hvězdiček, jako na nebi.“

Myslím, že v tu chvíli jsem pochopil, že tohohle člověka nikdy nezlomí, ani když ho tady nechají chcípnout jako zvíře. On vždycky zůstane tím Kulhavým poutníkem, o kterém mi tak rád vyprávěl.

„Jako hvězdiček na nebi,“ pochechtával se a tiskl mi ruku. „Musíš jim to říct, všem. U nás doma jsme s Kájou jako kluci, rozumíš, už jako kluci jsme v noci na ty hvězdy koukali. Taky je máš rád?“

„Mám,“ zašeptal jsem a stiskl mu dlaň, „u nás v Jasné Poljaně jsem dětem vždycky rád vyprávěl o řeckých hrdinech. Tak jak mi o nich povídal Lev Nikolajevič, když jsem byl ještě kluk.“ Zdálo se, že si Jozyf vzpomíná. Byl vždycky nadšený, když jsme se bavili o Tolstém. A o tom, jak jsem, než mě odvedli, učil na jeho vesnické škole.

„Tam, kde končí láska, začíná nenávist. Myslím, že tak to bylo ve Vzkříšení. Jednou jsme, Karlíčku, napsali něco podobného, pamatuješ?“ Oči se mu lehce projasnily, když si vzpomněl na bratra. Mluvil o něm často. Prý stačil zemřít dřív, než ho dostali. Byla to jeho největší výhra. Myslím ale, že jak to Jozyf vyprávěl, podvědomě věděl, že Karlova smrt byla jen reakcí na konec lásky ve světě, stejně jako bude ta jeho.

Konečně jsi usnul. Uvidíme, jestli vydržíš do zítřka. Ta bestie Kramer dnes lítá po lágru jako by ho něco píchlo. Říká se, že Britové už jsou blízko. Možná už dneska tu budou. Kéž bys to vydržel. Zasloužíš si vědět, že už je za dveřmi ta chvíle, kdy budeme zase sami vládnout vlastním životem. Nenávist si sbalí kufr a zhoupne se na šibenici. Ještě to nevzdávej, Jozýfku.

…

Dnes jsem viděl, jak vedou Britové SS-Hauptsturmführera Kramera přes Apelplatz. Tobě už jsem to říct nemohl. Zemřel jsi v noci. Ani jsi mě neprobudil. Ale doufám a věřím, že jsi to viděl sám z toho požehnaného místa v první řadě. Takže až se tam jednoho dne sejdeme, drž mi ho. Moc chci poznat všechny lidičky, o kterých jsi se mnou mluvil, a já ti na oplátku představím Lva Nikolajeviče.