Hegelova dialektická vize společenských vztahů

Hegel – Problematika pána a raba[1]

Nejdříve jsem neměl tak úplně jasno, jak Pán a rab souvisí s filosofií společnosti, ale když jsem se do problému ponořil hlouběji, pochopil jsem, že jsou tu popisovány dvě důležité roviny. V té první jde o postihnutí samotného prvopočátku zformování společenských vztahů ve chvíli, kdy se v rámci interakce dvou jedinců vytváří jejich společenský status. Tedy o popis toho, na jakých principech a mechanismech se společenství rozdělilo na nadřízené (vládce, náčelníky, vůdce) a podřízené. Tedy je zde popisován proces hierarchizace a sekularizace společnosti.

Druhá rovina, jež se mi zdá zásadní, postihuje způsob, jakým se se svými rolemi jejich aktéři vyrovnávají, jaký z nich mají prospěch, a samozřejmě nastiňuje další vývoj.

Hegelovo vidění světa je dialektické. Je to prostředí neustálé proměny, která staví na jednom stavu skutečnosti, která je v možnosti přijmout další princip a tím se proměnit do další skutečnosti. A právě v tomto duchu Hegel problém pána a raba popisuje.

Nyní tedy k samotnému textu a tomu, jak ho chápu.

Ze všeho nejdříve Hegel definuje základní pojem, s nímž se chystá pracovat a to sebevědomí. Jde o uvědomění si sebe sama, sebe-potvrzení. K tomu, aby si jedinec uvědomil a stvrdil svou existenci, jaksi ji dal vědět navenek, potřebuje, aby bylo jeho sebevědomí potvrzeno nejen jím samým, ale i druhým.

Hegel popisuje proces tohoto potvrzení jako zápas. V tomto střetu se každé sebevědomí snaží přimět to druhé, aby ho stvrdilo. Musí to být zápas, do kterého oba vloží svůj život. Teprve ochota riskovat svou vlastní existenci vede k tomu, že je poražené sebevědomí donuceno to silnější uznat a tím ho stvrdit, protože o toto stvrzení jde především. Tento zápas může skončit v podstatě třemi způsoby. Buď smrtí poraženého, jeho uznáním vítěze, nebo něčím, co by se dalo nazvat strategickým ústupem. K potvrzení vítězného sebevědomí vede ovšem jen druhá cesta.

Pokud poražené sebevědomí zemře, nemůže tím pádem vítězi jeho status stvrdit. V tuto chvíli ke vztahu pán a rab nedochází. Pokud se sebevědomí rozhodne pro roli podřízeného z vlastní vůle, není možné proces pokládat za úspěšný z toho důvodu, že nebyla naplněna nutnost riskovat vlastní existenci. Jinak řečeno, pokud není jedno sebevědomí zlomeno, není schopné doopravdy uznat a stvrdit sebevědomí vítězné, což je cílem celého zápasu.

Poražené sebevědomí musí včas odhalit svou prohru. Kdyby se i nadále snažilo sebe sama potvrdit, došlo by k jeho zničení a smrti. A to předpokládá, že se jedinec namísto sebe-stvrzování upne na svůj život. Už nestvrzuje sebe, ale vítěze, což je pro jeho přežití podstatné. Je to vlastně i ve vítězově zájmu, protože jeho smrtí by nic nezískal. Nechce ho přece zabít, ale podrobit si ho. Ono upnutí se na život tu funguje jako jakási pojistka, která má za úkol udržet pokračování procesu.

Takto byly tedy rozděleny role, ale problém pána a raba tím ani zdaleka nekončí.

Ve chvíli, kdy rab pro pána vytváří věci a hodnoty, začíná si jejich prostřednictvím opět uvědomovat svou cenu. Buduje si nové sebevědomí. Vidí totiž, že pán, ačkoli užívá všech výhod a je ve vlastnickém vztahu k věci, kterou rab vyrábí, tedy je tím, kdo ji spotřebovává, zatímco rab ji tvoří a na ní samotnou nemá žádný nárok, se stává závislým na rabově práci. Jinými slovy rabovo sebevědomí posiluje, protože si uvědomuje sebe samo, když vidí, že pán je na jeho práci závislý. Tím dosáhne rabovo sebevědomí vlastní nezávislosti. Pán tím pádem ztrácí rabovo stvrzení svého sebevědomí a dostáváme se do situace, v níž jsme začínali. Opět proti sobě stojí dvě sebevědomí, které musí zápasit o sebe-potvrzení tím druhým. Tak jsme opět na počátku dalšího dialektického procesu.

…

Vidím tu jeden závažný problém, na který jsem v textu nenašel odpověď. Je popis primárně zaměřen na sebeuvědomění si sebe sama jako bytosti? Snaží se vysvětlit vůbec samotný vznik sebeuvědomění, které nás povýšilo nad instinktivnost nižších druhů a položilo základ společnosti? Pokud ano, pak bych namítl, že rozdělení na pány a raby není doménou pouze naší společnosti, ale musí probíhat i na jiných úrovních ve zvířecí říši. Boj o postavení ve smečce je jedním z takových příkladů. Jistě, Hegel píše, že k dokonání procesu je nutné uvědomění si vlastní smrti a strach před ní. A právě toto nás od zvířat odlišuje. Ovšem působí to na mě dojmem, že Hegel a priory předpokládá, že lidé jsou ze své podstaty něco víc, než nižší tvorové. Je jim snad tato schopnost sebeuvědomění vrozena? Pak ale nevysvětluje vznik společnosti, nýbrž proces, jakým funguje. Očekával bych spíše popis toho, jak sebeuvědomění vzniká.

Druhá otázka poté míří k dialektice panství a rabství. Pokud je to proces ukončený v tom jednom dialektickém procesu, pak je podle dialektických zákonů také počátkem procesu dalšího. Zjednodušeně chápu tento děj takto: a) dvě osobnosti spolu soupeří a jedna si podrobí druhou (pokud jedna z nich nezemře nebo se nevzdá dobrovolně), rozdají si role pána a raba; b) rab si tím, že vytváří hodnoty, znovuobnovuje své sebevědomí o sobě, zatímco pán tím, že hodnoty pouze konzumuje, ztrácí rabovo stvrzování jeho svrchovanosti; c) rab dochází k názoru, že je sám o sobě důležitější, protože pán je na jeho práci závislý, pán nemá k dispozici vlastního sebe-potvrzení rabovo sebevědomí; d) nutně tedy musí dojít ke konfliktu, který odstartuje vše od počátku (samozřejmě ne za stejných podmínek, protože došlo k jejich posunu).

Ani jedna ze stran nemá tedy žádnou jistotu. Jejich vztah se smrsknul na vzájemný souboj. Ať to zkoumám z jakékoli strany, nemám dojem, že nový proces se začíná v situaci, kdy jsou oba soupeři na stejné úrovni. Pán má ve chvíli, kdy si rab uvědomí, že je na něm pán závislý jistě minimálně materiálně navrch. Vzpoura jednotlivce proti jednotlivci má předem daného vítěze. Rab má šanci na úspěch pouze v případě, že nebude sám. Musí pánovu kvalitu předčít kvantitou. To se rozhodně podle mého názoru do rozporu s principy Hegelovy dialektiky nedostává. Ano, v zásadě to popisuje stav společnosti, kdy hrstka mocných vládne většině rabů a stačí jí čas od času ukázat svou sílu, aby raby připravila o jejich probouzející se sebevědomí sebe sama.

To podle mě není kvalitativní posun, ale spíše neustálé stvrzování prvotního rozdělení a tedy stagnace. Hlavně z toho důvodu, že tím, co vytvoří rab a posune v dalším dialektickém procesu, stejnou měrou degraduje pán a vzájemný efekt růstu a úpadku se tím vyruší. Sem tam jistě dojde ke změně rolí, ale stále je tu patrná determinační síla první výhry.

Nemyslím si nakonec, že je nutné, aby se sebeuvědomění stvrzovalo takto násilně. Vždyť i vzájemná tolerance, jak ji známe, vede k vývoji a podle mého názoru je tento druh vývoje kvalitativně vyšší.