Lenička (23. 10. 2014)

Byla to holka do pohody. Věřte mi, že jinak byste ji opravdu potkat nechtěli, natož s ní trávit víkend v lůně přírody takřka bez vymožeností moderního světa. Proto všechny udivilo, že Skokan tolik trval na tom, aby s nimi na tu vodu jela. Ta myšlenka ho napadla hned, jak se šerif Křivák s tím návrhem vytasil.

Bylo to v sobotu večer, ohýnek plápolal a oba slabší kusy, Wendy s Josefínou, už hlasitě odpočívaly pod celtou.

„Proč na řeku?“ ohrnoval nos Ferdík a třásl se odporem. Vodu moc rád neměl a takovou, v které by se mohl utopit, už vůbec.

„A proč ne? Je na čase zkusit něco novýho,“ nedal se šerif a otočil se ke Skokanovi, „jen s tou Lenkou si to člověče ještě rozmysli. Pamatuješ, co s ní bylo za trable, když jsme ji vzali na výroční oheň?“

Ferdík se uchechtl a šerif se po něm zle podíval. Rukou si bezděčně přejel po nose, který měl od onoho večera s Lenkou trochu křivý.

Nějak se tenkrát rozzlobila, když ji přistihli mezi prázdnými celofánovými obaly od sušenek, jak v noci šmejdí ostatním po batozích a hledá, co by se ještě dalo sníst. Začala fňukat, že to nemohla hlady vydržet, a rozhazovala přitom rukama tak šikovně, že šerifovi přerazila nos. Když mu nějaký čas poté sundali v nemocnici obvazy, bylo všem jasné, že šerifova přezdívka Křivák získala tou ránou další do té doby netušený rozměr.

„Jasně, já vím, že to tenkrát nedopadlo nejlíp, ale já ji s námi prostě někam vzít musím,“ tvářil se Skokan nešťastně a hrabal se klackem v ohni, „ani nevíte, jaký mám doma peklo. Pořád mi ty naše společný potlachy vyčítá. Myslí, že místo do lesa chodíme za děvkama. A sem jí vzít nemůžu.“

„Proč ne?“ smál se Ferdík, až se za břicho popadal. „Kdyby šerifovi ubalila jednu z druhý strany, možná by se mu ten jeho pršák zase srovnal. Už jednou dokázala, že to umí.“

„Nech si ty keci,“ obořil se na něj šerif a cítil, jak mu zlomený nos rudne, „byla to náhoda, špatně jsem se postavil.“

„No jo, vždyť už mlčím. Nechápu, proč tě to vždycky tak nadzvedne, když to byla náhoda, jak říkáš,“ obrátil Ferdík oči v sloup a nenápadně šťouchl do Skokana. „Ale s tou vodou, já ti nevím. Jestli máme vzít holky,“ hodil hlavou k chrápající celtě, „tak Lenka musí jet taky. Jinak bude Skokan plonkovej.“

„Sem taky jezdí sám a nevadí mu to, že jo?“ podíval se šerif přísně na Skokana, který nikdy neuměl moc odporovat ostatním.

„To zrovna,“ nesouhlasil Ferdík, „nic by si neužil, kdyby plul na lodi sám. Ber to tak, že jestli nepojede Lenka, já s Wendy zůstáváme doma.“

Skokan se tvářil vděčně, ale šerifovi bylo jasné, že si Ferdík staví hlavu jen proto, aby ho namíchnul.

„No dobře,“ zavrčel, „ale v hospodě budeš sedět vedle ní ty, já se k ní moc přibližovat nebudu,“ rezignoval nakonec šerif. Pak až skoro do rána domlouvali podrobnosti.

…

„Ty hele, co je to za tank?“ přirazil k Ferdíkově loďce neznámý veselý vodák. Pohlaví jeho vychrtlého háčka bylo možné odhadnout jen z horního dílu plavek, který mu, nebo jí, dvěma plandavými trojúhelníky látky zakrýval hrudník. Snad proto se zajímal o poněkud robustnější Lenku, která přetékala přes loďku kousek za nimi. „Došáhne ten kluk vůbec pádlem do vody?“ otáčel se na Skokana, který se bezmocně nakláněl přes zvednutou záď, a zřejmě ho chytala z té výšky závrať. Navíc mu slzelo oko, protože mu kolem něj přes noc záhadně vyrazil fialový monokl. Nechtěl sice říct, jak se mu to stalo, ale šerif Křivák ráno utrousil, že v noci slyšel z jejich stanu nějakou hlasitou debatu.

„Ten tank se jmenuje Lenka,“ mávl Ferdík ledabyle rukou a podal veselému vodákovi flašku s rumem.

Wendy se rychle skamarádila s háčkem Jířou a Ferdíkovi bylo blbé ptát se, jestli je Jířa holka nebo kluk.

„Mě říkají Vodouch,“ přihnul si vodák z lahve. „Seš si jistej, že se opravdu jmenuje Lenka? Je to docela hezký jméno. K ní mi teda vůbec nesedí. Vy je znáte?“

„Ale jo. Jsou to kamarádi, teda alespoň Skokan určitě,“ usmál se Ferdík.

„To by mě zajímalo, jak si takový tintítko může nabrnknout slona,“ zajímal se Vodouch a jeho háček se chechtal, až mu trojúhelníky nadskakovaly.

„Na tom není nic divnýho,“ začal vysvětlovat, „před pár lety byla nějak nemocná a strašně zhubla. Tenkrát ji Skokan poznal. Asi mu jí bylo líto a vzali se,“ vyprávěl Ferdík.

„Zhubla? A co se jí, proboha, stalo potom?“ ptal se Vodouch vyděšeně.

„Potom se uzdravila,“ pokrčil Ferdík rameny.

Vodouch se rozesmál a najednou se začal svět kymácet jako při zemětřesení. Metrová vlna tsunami se jim přelila přes zádě a poslala je ke dnu. Wendy začala lovit z peřejí barel a Jířa své trojúhelníky, které pluly po hladině jako zplihlý padák. Kdyby neměl Ferdík hlavu pod vodou, zjistil by z hysterického řevu, že Jířa je opravdu holka.

Když se oba kormidelníci vynořili zmatení z vln, první, co spatřili, byl spokojený Lenčin úsměv a dvě pětiprsté lopaty, které na ně hrnuly další vodní spousty.

„Já vám dám nemocná, vy hajzlové,“ pištěla a Skokan na zádi zrudnul studem tak, že se mu fialový monokl skoro ztratil.

…

„Tady jsou ty grogy,“ volala hostinská od výčepu na zahrádku, kde se sušili čtyři vodníci.

„Já vám pro ně dojdu,“ nabídl se ochotně Skokan, protože se cítil za celou situaci zodpovědný a zmizel do hospody.

„Tak vám povím, že jsem se dneska udělal poprvé po deseti letech, a to jezdím vodu desetkrát do roka,“ řekl Vodouch a dopil Ferdíkovu láhev, kterou se jim jako jedinou podařilo zachránit z peřejí.

„Musíte nám to prominout,“ říkal šerif, „ona Lenka je prostě jiná. Vůbec nechápu, že jsem se nechal ukecat a vzal ji sebou. Takový zbytečný problémy,“ omlouval se a mračil na Ferdíka, který to všechno spískal.

„Kde vůbec je?“ rozhlížela se Wendy kolem a hledala Lenčinu kuželovitou postavu.

„Šla s Josefínou na záchod, že prej by se sama bála,“ koulel šerif očima, „vždyť ji znáš.“

„Myslím, že by se spíš báli jí, kdyby tam vtrhla bez ošetřovatelky,“ smál se Vodouch, protože to byl přes to všechno veselá kopa. „Se divím, že jste ji sebou vzali, když jsou s ní takový problémy. Na vodu si lidi jezděj odpočnout a ne se nechat buzerovat.“

„Máš recht, kamaráde, jenže když si někdo postaví hlavu a myslí si, kdoví jaká to nebude zábava,“ mračil se šerif a Ferdík se začal bránit.

„Hele, já jet nechtěl, myslel jsem, že ti to dojde, a ne, že ji vezmeš sebou. Tak si to nech, jo?“

Skokan přinesl čtyři kouřící plastové kelímky a Ferdík hned, že je tam toho rumu nějak málo, ať skočí ještě pro flašku do barelu, když je ten Skokan.

„Víte, to asi nepude,“ nasadil zklamaný výraz.

„Proč? Bolej tě nohy?“

„O to nejde, ale včera večer, no, jak bych vám to,“ ze Skokana to lezlo jak z chlupatý deky, „zkrátka, Lenička všechen rum vylila. Ona nemá ráda opilý, říkala, že jí ještě poděkujeme.“

Kolem stolu se najednou rozhostilo zlověstné ticho.

„To už vážně přehnala,“ zaúpěl Ferdík, „že sežrala k snídani polovinu proviantu, to bych jí snad ještě odpustil, ale tohle. Měl jsi ten rum bránit vlastním tělem.“

„A od čeho si myslíš, že mám ten monokl, ty chytrej? Lenka si vždycky prosadí svou,“ fňukal Skokan a doufal, že tím snad vyvolá u ostatních soucit.

„Jo, kamaráde, jaký sis to udělal, takový to máš,“ pustil se do Skokana Vodouch, „ani nevím, jestli tě mám litovat. Ona určitě není tak špatná, to jen ty seš slaboch, že jí to trpíš, a nad tím by ses měl zamyslet.“

Jířa měla spoustu práce s česáním vlasů a upravováním padajících trojúhelníků, tak mlčela. Když ale slyšela Vodoucha, jak se Lenky zastává, naštvaně ho okřikla: „Nech si ty psychologický keci. Nechápu, jak jí můžeš omlouvat. Slíbil jsi mi, že si tu hlavu nenamočím, prej mistr vodák, a teď vypadám jako zmoklá slepice. A za všechno může ta kráva.“

Vodouch si pomyslel, že to, jak se nazvala slepicí, nebylo od věci, když tu se nad stolem zhmotnilo něco obrovského, co zakrylo slunce.

„Jmenuju se Lenička a ne kráva,“ zakňoural stín, „rozumíš, ty čůzo?“ dodal drsným hlasem a všem bylo jasné, kdo za nimi stojí. Jako vždycky v tu nejméně příhodnou chvíli. Průvan, který způsobila Lenička, když se rozmáchla, zacloumal vychrtlou Jířou a shodil ji ze židle. V úzkých štěrbinách Lenčiných rozzuřených očí se zablýsklo. Pak je zavřela, aby se mohla lépe soustředit na ránu.

Šerif Křivák sledoval padající Jířu, které se opět sesunuly trojúhelníky horního dílu plavek, a i když se nebylo prakticky na co dívat, nějak nemohl odtrhnout zrak. Jeho chyba. Kdyby se byl vzpamatoval dřív, došlo by mu včas, že dalším cílem Lenčina pěstního kladiva je teď, když byla Jířa ze hry, jeho zdeformovaný nos.

…

Z ordinace to čpělo desinfekcí, která příjemně dokreslovala nemocniční smrádek přetopené čekárny.

„Tak daschledadou, pade dogtore, a děguju,“ huhlal šerif Křivák přes zafixovaný nos.

„Nemáte zač, vlastně můžete být rád, ta rána vám ten nos srovnala do původní polohy. Podle rentgenu ho teď máte přesně na tom místě, kde má být,“ loučil se s ním lékař. „Uvidíte, že za týden z vás bude zase fešák.“

Křivák vzal Josefínu a zmizel, aniž by se s ostatními rozloučil.

„Toho to nějak vzalo,“ ušklíbl se Ferdík. „Možná bysme měli přemejšlet, jestli bysme mu neměli začít říkat Rovnák, nebo tak nějak, když teď bude vypadat jak ze žurnálu.“

Wendy ho okřikla, že na takové vtipy není ta pravá chvíle a odtáhla ho ven. V čekárně zbyl jen Skokan s Leničkou.

„Vidíš, brouku, já ti to říkala,“ dloubala Lenička Skokana pod žebra, „nakonec to všechno dobře dopadlo. Docela se mi ten výlet líbil. Byla to legrace a snad bych s vámi zase mohla zajít na ten váš výroční oheň, co ty na to? Jen nevím, jestli by nebylo lepší, abych vám teď šerifa dělala já, když je ten váš tak neschopnej, že se nechá zmlátit holkou. Viď, že je to dobrý nápad? Doma to ještě probereme a ty to pak zařídíš! A teď pojď domů.“

Skokan chtěl něco namítnout, ale nová prudká bolest pod žebry a Lenčino zvednuté obočí ho donutilo, aby mlčel. Nakonec, třeba Lenička nebude tak špatným šerifem. Hlavně, aby se cítila v pohodě, protože jinak to s ní bylo zlé.

Vodák

27. 4. 2012

Kdo tu žil?

Starý lodní úchyt na nábřeží Vltavy

kdesi pod Českým Krumlovem

zrezivěl smutkem od bolesti.

On to byl.

A na něm vázal loďku v časech záplavy,

to pro něj byla řeka domovem,

utonul v pěně pod propustí.