O Milanově prvním milostném dopise

Milanovi bylo už druhý týden na nic. Šířil kolem sebe melancholické dusno, užíral se, trápil a mučil. Říkal tomu sladká bolest a připadal si jako romantický básník. Možná by trochu přízemně působilo odhalení, že když je sám a plný těch rozdychtěných představ, líbá hřbet vlastní ruky, hladí si boky a ramena a představuje si přitom, že není sám, že ty doteky patří někomu jinému nebo jsou od někoho jiného. Dokonce si kvůli tomu holil chlupy na předloktí.

„Když seš nadrženej, tak si najdi babu, ty vole. Tohle je dobrý tak pro teplouše,“ smál se mu Jirka, starší brácha, když ho v jedné z takových chvil nachytal. Byla klika, že nepřišel tak o deset minut dřív, to si nelíbal ruku, ale… no, to je vlastně jedno. Ani tehdy by nepochopil, o co tu jde především. Jemu by pojem hárající duše nic neřekl. A přitom to znělo tak vznešeně. Milanovi trvalo dlouho, než ho vymyslel. V jednom měl ovšem přeci jen pravdu. Najít si holku, to by to mohlo vážně vyřešit. Naneštěstí si Milan ani v těch nejhorších snech neuměl představit nic těžšího a neproveditelnějšího, než právě tohle. Tak mě sakra poraď, kde mám vzít holku, ty chytrej, supěl Milan, když za bratrem zabouchly dveře.

Jedna by tu byla, já vím, ale to jsem zase tam, kde předtím. Jak jí to říct a nepropadnout se přitom hanbou? Začínající deprese mu do představ přihrála obličej Slávky.

Všiml si jí hned ten první den školy. Seděla v první řadě. Zaražená, těkala očima kolem sebe. Trochu ustrašeně. Přesto ale cítil její sebevědomí. Tajemná. Ne tak jako ty blonďatý Nány, z kterých chce být každá famme fatal, a proto ohrnují nos nad vším, co by se mohlo zdát jen trochu normální, protože normální pro ně znamená přízemní, out a trapný. Tajemství Šprtky bylo právě v její normálnosti. To byl taky hlavní důvod, proč se o ní nemluvilo, proč se to o ni nepralo. Každý věděl, že je singl a taky ještě dlouho bude, pokud se nestane zázrak.

Přišlo to tiše, nenápadně, když Milan náhodou zavadil o její pohled a ona se v rozpacích usmála. Pak následovaly první nesmělé pozdravy a rozhovory o školních povinnostech.

„To byla ale těžká písemka, co? Vůbec jsem nevěděl, která bije. Že ti to šlo skoro samo? No, asi jo. A co víkend? Měla ses dobře? Aha, ty ses učila na tu písemku.“ Její pohotové, rafinovaně chladné a věcné odpovědi z ní dělali bohyni. Ona ví, co chce, není to žádná husička, ale moc na výběr nemá. Není právě žádaná. V tom cítil svou největší šanci. A celé to vzalo rychlý spád, když z ní udělal hlavní představu autoerotického ukájení hárající duše. Říkal tomu romantika a jen nerad si uvědomoval, že je to vlastně promyšlený kalkul.

Zkusil se uklidnit a zase se ponořit do světa, který mu nehází klacky pod nohy, ale nešlo mu to. Ten vůl mě rozhodil. Ale co když má pravdu? Měl bych to posunout někam dál, takhle za chvíli nebudu vědět, co je vlastně pravda. Další fáze, nová úroveň, ve dvou. Dokud to neudělá, určitě se neuklidní. Ten pocit v něm bobtnal jako želatina a musel ven. Sedm dní v sobě sladkou bolest dusil a na úsvitu osmého dne vytryskla z přeplněného nitra jako gejzír slov. Zachytil je na papír a moc dobře věděl, že tím to nesmí skončit. Až si to přečte, sama všechno pochopí. Vždyť dal do toho svého prvního milostného dopisu naprosto všechno. Z toho si musí sednout na prdel. Taky určitě nechce zůstat sama a já nejsem takovej outsider, jako ona. Možná pochopí, že jí tím dělám službu.

…

Ahoj,

určitě víš, že jsi má nejlepší kamarádka a že si tě moc a moc vážím. Proto myslím, že bych si mohl dovolit požádat tě o radu, tak půjdu rovnou k věci. Pomož mi, prosím, pomož odlehčit tíhu břemena toho problému, jímž trpí má rozervaná duše. Vím, že ty to dokážeš.

Nedávno jsem potkal jednu holku. Je krásná. Když ji vidím, mám hned lepší náladu a cítím se jako v ráji. Připravený spáchat první hřích. Jsem z ní úplně vedle. Chtěl bych ji držet za ruku a vodit se s ní jedno kde a jedno kam, hlavně s ní po boku. Je to jediné, po čem toužím. Jestli je tohle láska, tak ji miluji. Ano, miluji! Nestydím se to napsat, proč taky. Žádám Tě tedy jako svou nejlepší kamarádku o radu. Co mám proboha dělat? Jak jí mám říct, co k ní cítím, jak jí vyznat svou lásku a co udělat, aby mě mohla mít taky alespoň trochu ráda? Poraď mi něco, z čeho by rázem pochopila sílu mého citu. Stále nad tím přemýšlím a napadá mě jen jediná cesta, a to je tahle.

Že bys chtěla vědět, kdo je ta dívka? Vážně netušíš? Jsi to přece Ty a já nevím, jak Ti to říct! Povědět něco, z čeho bys rázem pochopila, jak to se mnou je. Kdyby bylo tak lehké vzít si Tě, jako je lehké vzít si mě, nebyl by to takový problém. Řekni mi, jak Ti říct, že Tě miluji, já nenacházím správná slova, všechny se mi zdají přízemní a hloupá v porovnání s tím, co mají vyjádřit. Řekni mi to v pondělí, Tvůj doufající Milan.

…

Hlava se jí v první chvíli zatočila. Co to je? Takový začátek prázdnin nečekala. Milan? Co se mu stalo? Napadlo ji, že jde o nějakou blbou srandu, ale razítko souhlasilo, rukopis, pokud to mohla posoudit, patřil taky jemu. Tak to mu muselo vážně přeskočit. Kamarád? Jasně, ale chodit s ním?

Ne, je to jen vtip, dost krutej, ale jen vtip. Není možný, aby to myslel vážně. Takhle si ze mě střílet, to tomu blbcovi nedaruju. Dopis skončil zmačkaný v koši.

Slávka celej večer seděla a zírala na ten odpaďák. Znova a znova dopis vytahovala, rovnala ho a četla, aby ho pak zmuchlala a poslala zpátky. Ten cár papíru ji ukradl pocit jistoty. Dojem, že musí hrát s kartama, který dostala, ten dojem, co si každý den vtloukala do hlavy, aby nepodlehla falešným iluzím, byl pryč. Neměla ráda, když ji kdokoli o cokoli okrádal.

„Večeře je na stole,“ zaslechla z kuchyně mámin hlas. Ten dopis tu nesmí jen tak nechat. Co kdyby ho někdo našel? Ani myslet na to nechtěla. Strčila ho do kapsy a šla se najíst. Celou dobu jí ta boule na stehně pálila. Taková blbost, fakt jsem s tím nenápadná. A máma je zvědavá, co když na to přijde?

Měla docela jasnou představu, co od života chce. Holky jako ona ji mít musí, máma ji to říkala už pár let. Nemáš hezkej ksichtík, takže musíš být tvrdá, holka, tak tvrdá, jak bude potřeba. Láska je hezká věc, ale času na ní máš dost. Jí se to řekne. Dala přednost kariéře, vdávala se ve třiceti a myslí si, že je to ta nejlepší cesta. Slávka ty její mantry, který mlela jak zaseknutá deska, znala zpaměti. Láska je erotická melancholie, snaha dát chtíči ušlechtilej název. Škoda, že tu není táta, tomu by se možná svěřit mohla.

„Copak, nějak ti to nejede,“ změřila si ji máma pohledem, „něco se stalo?“

„Nemám chuť,“ odsekla, ale vzápětí toho litovala. Policajt v mámině hlavě už začal pracovat.

„Proč si pořád držíš tu nohu? Něco tě bolí?“

„Ne,“ snažila se být v klidu. Do očí se jí ale podívat neodvážila.

„Tak to vyklop. Co se stalo?“

Mlčela a zmuchlaný dopis v kapse jí pálil jako čert. Proboha, ona to ví, blesklo jí hlavou. Určitě ten dopis četla. Když ho rozlepovala, zdál se jí takovej divnej.

„Jestli vážně trváš na tom, že se nic nestalo, tak mi vysvětli, co to máš v kapse, mladá dámo.“

…

Jirka seděl celou noc u počítače a zkoušel heknout stránky jednoho internetového obchodu, co ho už přes týden bombardoval nevyžádanou poštou. Jasně, že by ji mohl jednoduše hodit do spamu, ale to by nebyla zábava. Byl mistrem odplaty a internet byl jeho druhým domovem. Právě sledoval, jak vyskladňují objednané zboží a posílají je na dobírku do Švédska. Pomsta je sladká, usmíval se. Rád by byl u toho, až zjistí, že předseda vlády pan Löfven, nemá nejmenší zájem o pět set krabiček prezervativů, které právě jeho jménem objednal na dobírku.

Právě se chystal jít spát, když zaslechl poláka, co se dobýval do domu. Otevřel mu zvonkem vchod a rovnou si vzal příděl letáků. Když je hodil na stůl v kuchyni, vypadl z nich na zem nějaký dopis.

„Bratříček dostal poštu,“ usmál se, popadl obálku a zapnul konvici s vodou. To, co se uvnitř dočetl, ho ale moudřejším neudělalo.

Ahoj Milane,

bylo to od tebe hnusný. Tvůj dopis nechci. Jestli to měl být nějaký vtip, tak jsi to vážně přehnal. Už mi nikdy nepiš a ve škole se se mnou nebav. Nemám zájem. Slávka.

„Tak slečinka je netykavka. Jenže tohle se milá zlatá nedělá, kór ne malýmu bráškoj,“ cedil mezi zuby, když dočetl i přiložený pomačkaný list, který psal Milan.

„Nějaká pošta?“ otevřely se dveře a z nich vykoukla Milanova rozcuchaná hlava.

„Samá reklama, blbosti. Ty snad něco čekáš?“

„Ale ani ne, já jen, jestli naši neposlali pohled z lázní,“ mávnul Milan rukou a zase zalezl. Jirka si dobře všimnul, že má zase ocucaný hřbet dlaně. Kdepak, toho ty hormony držej. A tahle nána si asi myslí, že je to náramná legrace někoho kopnout mezi nohy.

Chvíli přemýšlel, jestli by neměl ten dopis přepsat, přece jen v jeho podání by Milana odkopla trochu jemněji, ale pak ho napadlo něco lepšího. Zapnul počítač a začal ťukat do klávesnice.

…

„Tohle už přestává všechno, Slávko, okamžitě sem pojď!“

„Co je, mami?“

„Co je? To se ještě ptáš? Tohle mi budeš muset vysvětlit. A na to jsem opravdu moc zvědavá.“

Slávka koukala na monitor notebooku a nevěřila vlastním očím. Byl to její facebookový profil. „Jak to, že mi lezeš do soukromí? Slíbila jsi, že to už dělat nebudeš,“ rozkřičila se na matku.

„Hoď se rychle do klidu, slečinko, chtěla jsem ti věřit, ale jak vidím, tak bych se pěkně napálila. Navíc jsem říkala, abys ten profil nesdílela veřejně s každým. Ale co uděláš ty? Mám chuť ti nasekat na prdel. To ti nedošlo, že teď budu vypadat jako kurva?“ Teď už na Slávku řvala, ale její vztek se tím nezmenšoval. Navíc se ta malá kráva tak debilně tváří, jako by neuměla do pěti počítat.

Slávka nechápala, co se děje. Profil sdílí jen s přáteli. A co jí mohlo tak podebrat? Včera si přece spala jen se Zuzanou. Než se nad tím stačila víc zamyslet, přilítla jí facka a vzápětí na tvář vyhrkly slzy.

„Proč?“ hlesla a zajíkla se.

„Kvůli tomuhle!“ křičela a přidala ji další facku.

Z profilové fotky se smála její nahá matka roztažená na pláži u Jadranu a pod ní bylo napsáno: Chtěla bych tatínka, máma je teď singl. Počet žádostí o přátelství šel do dvou set a zhruba každých pět vteřin přibyla další.

…

Milan měl zase jeden za svých návalů sladké bolesti. Slávka mu na jeho dopis ještě neodpověděla a to mohlo znamenat cokoli. On si ale vybral ze všech možných variant tu nejhorší. Prostě mě nechce, určitě už to dala číst všem známým ze školy, aby mě ztrapnila. Od příštího týdne budu muset chodit kanálama. Že měl ten debilní nápad. Copak mu nebylo dobře, když si jen tak snil, doufal a zoufal? Vždyť si vystačil. Proč chtěl víc? To se přece nikdy nevplácí.

Najednou zatoužil vidět její fotku, ale z monitoru se na něj místo známých brýlý a špičatého nosu vyvalilo štíhlé, udržované tělo rozesmáté třicátnice. Paní Jánská! No, to mě podrž, vůbec si se Slávkou nejsou podobný, alespoň na místech, co jsem na Slávce kdy zahlíd a že jich moc nebylo. No to je super bomba. Hned si tu fotku stáhnul a zazálohoval pro jistotu na dva disky.

Co jí to, doprdele, napadlo? Hlavou mu blesklo, že to udělala, aby mu pomohla. Věděla, jak se bude z toho dopisu cítit, tak se mu chtěla nějak přiblížit, aby se jen on sám necítil trapně. Moc nepřemýšlel nad tím, že je to kravina. V jeho hlavě se právě začal odvíjet nový romantický příběh založený na rivalitě matky a dcery. Určitě se jí ten dopis pro Slávku dostal do ruky a ona začala žárlit. Milan věděl, že je rozvedená, prostě to do sebe všechno zapadalo. Dělala Slávce dusno, protože jí takový štěstí nepřála a Slávka, aby se jí jako sokyně zbavila, znemožnila ji na síti. Tyhle holčičí války, krutý, ale zábavný.

Teď se jen zbývalo rozhodnout, kterou si vybere. Maminu nebo dcerku? Obě dvě mají s ostudy kabát a nebude těžký je ukecat. Popravdě, v jeho představách to nebylo vůbec nutné, protože k němu obě přilezli jako ke křížku. Nakonec si vybral maminku, přece jen, určitě to s ní bude lepší. A Slávka, ta může zůstat v záloze jako nevlastní dcerka „tak ty bys chtěla tatínka, kotě?“ Byl si jistý, že paní Jánská nebude proti malému „experimentu“.

Milan tiše otočil klíčem a zalezl si za skříň. Tam nebyl klíčovou dírkou vidět a mohl dělat cokoli. Ze všeho nejdřív si dlouze políbil oholené předloktí a v podvědomí si vybavil šťavnatou plážovou fotku, která najednou ožila.

…

Jirka sledoval Milana klíčovou dírkou, jak se chystá na další akci. Vždycky si zaleze za skříň a vůbec mu nedochází, že má na protější stěně zrcadlo. Jo, tyhle mladý nadržený kluci, stačí jim tak málo, ale ať si užije, na světě je jen jednou. Byl rád, že to vyšlo a malej bráška je v pohodě. A on měl teď taky ještě něco na práci. Jmenovala se Jánská, před pár lety byla u Jadranu, kde pořídila bezvadný fotky a právě teď trpí krizí. Ideální startovací čára pro sprint do jejích kalhotek.