O trojím lidu aneb Chelčického společnost

Trojí lid je obraz soudobé Chelčického společnosti. Moc duchovní, která pomocí moci světské udržuje pracující lid pomocí represí u práce a v poslušnosti. Toto spojení kléru a vládnoucí vrstvy Chelčický ve svém spise kritizuje, protože je podle jeho názoru v rozporu s pravým zjevením popsaným v Bibli. V jeho době, kdy církev procházela morálním propadem, se on i jemu podobní myslitelé obraceli na Písmo jako nejvyšší autoritu a snažili se na jeho obsahu ukázat, že stav křesťanské společnosti je přímo v rozporu s nejvyššími pravdami.

Aby potvrdil své názory, počíná svá vysvětlení u Izraelitů, kteří spadali přímo pod pravomoc Boha. Ten jim vládl a teprve, když ho oni sami prosili, aby jim ustanovil krále, vložil mezi sebe a svůj národ světského vladaře. Chelčický tu poukazuje na to, jaký byl prvotní přirozený stav.

Příchodem Krista a jeho obětí, kdy vykoupil hříchy všech, kteří jsou ho ochotni přijmout, se opět stav vrátil do doby, kdy je bůh, potažmo Kristus přímou autoritou. Chelčický datuje počátek rozporů do chvíle, kdy papež Silvestr obrátil na víru římského císaře. Ponechal mu totiž moc nad svými poddanými a posvětil ji novým náboženstvím. Církev v tuto chvíli začala své názory šířit ne prostřednictvím milosrdenství, jak kázal Kristus, ale pomocí světské moci, tedy silou, která se s Kristovým učením neslučuje. Je přece psáno nastavit druhou tvář. Chelčický vyvrací argument založený na výroku apoštola Pavla, že by se lid měl poddávat vyšší moci. Tuto výzvu je podle něj nutné chápat v kontextu doby. Byla určena křesťanům pod pohanskou vládou a není tedy relevantní pro dnešní stav, kdy je společnost plně christianizována (mluvíme-li o území křesťanských vladařů).

Kněží by ale neměli používat světskou moc ani k šíření víry ani na ochranu své misionářské činnosti. Pokud chtějí hlásat Kristovo poselství milosrdenství, nesmí působit represivně.

Naprosto odmítá stylizaci trojího lidu v podobě tří údů Kristova těla. Pokud by totiž podle ní kněz jako jeden z údů „z titulu svého úřadu vyučoval zbývající dvě, pak bude učit světskou moc, aby zabránila zlým lidem konat násilí a křivdy a zároveň bude učit křesťany z obce, aby ve stopách Kristovy trpělivosti následovali Pána. Co tedy činí kněz: Jedny učí, aby protivenstvím zabraňovali a druhým, aby protivenství strpěli? Copak je možné zároveň učit pekaře nepéct chleba a jiné učit chleba jíst? Když tedy vzniká tento rozpor, čím kněz prospěje celému tělu, když bude takto zbylé údy donekonečna učit?“[1]

Chelčický volá po nápravě této odporné rozpornosti. Podle jeho analýzy prorockých zvěstování je soudobé rozložení moci a způsob jakým jednotlivé stavy jednají přímo v rozporu s božím zjevením a vůlí. Kněz by měl jako představitel stavu duchovního především dbát o spásu svých oveček a prostřednictvím milosti je uvádět na cestu pravé víry. Pokud si k tomuto účelu chce vypomáhat represivním světskou mocí, koná přímo proti boží vůli. Ani v případě, kdy doje k ohrožení jeho vlastního života, nemá v písmu žádnou oporu pro jakýkoli fyzický a násilný druh obrany. Jeho zbraní by měla být pouze pravda. A tak je tedy nepřípustné, aby byli pohané obraceni na víru násilím. Ba dokonce i přítomnost světské síly jako ochránců svých pastýřů se dá chápat jako forma nátlaku a je tedy nepřípustná. Kněz sám musí nést riziko, že bude málo přesvědčivý a nedokáže bezvěrce na víru obrátit. A jako jedinou formu reakce na útok připouští nastavení druhé tváře a odpuštění, přesně ve smyslu Kristova odkazu. S tím samozřejmě souvisí i skromnost a chudoba, v níž by měl duchovní stav žít, protože stejně jako skupina ozbrojenců za jejich zády může být chápán i jeho majetek a léno jako demonstrace síly a nátlak.

Co se týká světské moci, ta nemá svá práva vymáhat násilím, nýbrž milostí, která pramení z moudrosti víry. Na jednom místě Chelčický cituje apoštola Pavla.

"Nemůže říci oko ruce: tvé skutky nepotřebuji, ani hlava nohám: odejdi, nejste mi potřebné. A právě ty údy, které se zdají méně významné, jsou nezbytné, a které pokládáme za méně čestné, těm prokazujeme zvláštní čest, neslušné slušně zahalujeme, jak to naše slušné údy nepotřebují. Bůh zařídil tělo tak, že přehlíženým údům dal hojnější čest, aby v těle nedošlo k roztržce, ale aby údy svorně pečovali jeden o druhého, Trpí li jeden úd, trpí spolu s nimi všechny. A dochází li slávy jeden úd, všechny se radují spolu s ním."[2]

Pokud tedy světská moc vládne silou a drží poddané ve strachu před ní, pak podle Pavlových slov ubližuje i sama sobě, protože jako jeden ze tří údů Kristova těla (které musí být chápány spíše duchovně než fyzicky) poté trpí stejnou měrou jako ti uzurpovaní.

Z textu necítím, že Chelčický je pro naprostou změnu ve společnosti, rovnost všech lidí v majetku i pravomocech.

„Také neodpovídá skutečnosti, když čteme, že aby nebylo rozdělení v těle, pečuje vzájemně jeden úd o druhého. Jak daleko je péče duchovní od starostlivosti apoštola Pavla o všechny své bratry ve víře: "Kdo je nemocný, a já nejsem? Kdo propadá pokušením a já se tím netrápím?" Nikdo takový dnes na zemi není. A obecný lid má sklony k obojímu: jak jsou již ztýrány pány a knězi, tím, co vše musí odvádět a co všechno musí poslouchat, to vše s mrzutostí a reptáním. Jak je to všechno vzdálené od společné rovnosti!“[3]

Z jeho slov mám dojem, že rozdělení kompetencí (nikoli moci – to právě kritizuje) by mělo být zachováno. Lid pracující, vládci určující směr a vývoj, církev dbající na duše. To, co se nutně musí změnit je mylná interpretace tohoto dělení na základě síly. Rozdělení musí být chápáno na duchovní rovině a každý ze stavů má mít za svůj nejsvětější úkol službu společnosti jako takové pro prospěch jí celé a ne pro prospěch osobní. Chelčický uznává pravidlo: Kdo z vás je největší, budiž sluha ostatním. Také nám touto kritikou vykresluje i obraz ideálního státu, ideální společnosti. Je postavená na mravních zásadách milosrdenství, na vzájemném respektu, na pocitu odpovědnosti za celou společnost, která leží na bedrech každého jednotlivce. Zákon je daný, stačí, aby ho lidé přijali za svůj.

Chelčický není ani zdaleka takový radikál, za jakého jsem ho měl. Spojoval jsem si ho s husitstvím a jeho rovnostářským systémem, až z četby jeho textů jsem zjistil, že stál mimo a zřejmě neschvaloval husitskou militantnost. Jeho pojednání je plné zásadních myšlenek, které ovšem nejsou za předpokladu, že existuje jasný duchovní a morální příklad, kterého je třeba se držet, nesplnitelné. Vyjadřuje se jasně a věcně. Jelikož psal v mateřském jazyce a jeho text byl tedy určen primárně onomu třetímu stavu, který je od zbývajících dvou zneužíván, je psaný jazykem prostým a srozumitelným. Nebojí se pojmenovat věci pravými jmény a rozhodně není ochotný dělat kompromisy, aby se svým dílem neznelíbil. Píše to, čemu věří, to, co si ověřil a důkladně promyslel, sděluje nám pravdu nahou, aby nemohlo dojít k nějakému překrucování jeho myšlenek.

Pokud se mám zamyslet nad tím, co bych mu vytkl, tak snad přehnaný idealismus. Oproti jiným utopickým společnostem jeho vize (nejspíše proto, že se snaží popsat ideální a ne skutečný svět) vůbec neřeší, jak by měly být trestány přestupky nebo zločiny. Stačí mu konstatovat, že v křesťanské společnosti by nikdo nehřešil prostě proto, že to víra nedovoluje, ale to je v reálném světě plném rozdílných lidí nedosažitelný ideál. A pokud by mělo být trestem „pouze“ špatné svědomí, kolik hříšníků má jasně dány takové morální zásady, aby se ze svých hříchů káli?

A kdyby morální občané donekonečna nastavovali tváře, kde je nějaká odplata a spravedlnost pro ty nemorální? Na onom světě? Pokud ano, tak mohl být Chelčický spokojený už se stavem společnosti, jak ji zažil. A jestli ji chtěl lepší, tak měl jasněji specifikovat, jak by se taková společnost zbavovala nemorálních jedinců. Opovržení nestačí, to vede spíše k zatvrzelosti než nápravě.