Odpovědnost

Už vás někdy napadlo, jaké by to bylo, kdybyste udělali něco jinak? Jedno kdy a kde, nemusel by to být ani nijak zásadní čin, jako změna práce, nebo životního stylu. Vše totiž souvisí se vším. Novináři rádi používají termín motýlý efekt. V podstatě to znamená, že je možné vysledovat souvislost mezi dvěma naprosto a první pohled nesouvisejícími ději či událostmi. Když motýl v Amazonii (neplést si s Amazonem, i když v konečném důsledku je jedno, kde a jak se co stane) mávne křídly, v Irsku začne pršet. Na první poslech to zní podivně, ale zamyslíme-li se, třeba si opravu budeme schopni vymyslet scénář, který by tyto dvě události spojoval kauzální souvislostí. Bude to zřejmě trochu nadsazené a možná vyhnané do absurdity, ale proč ne? Stačí jen zapojit svou představivost.

Stejně tak i cokoli, co kdy kdo z nás udělá nebo neudělá, ovlivní celou řadu dalších dějů, které by se nestaly nebo staly jinak. Neoslovím toho muže na ulici a neupozorním ho na to, že má rozvázanou tkaničku, on si na ni po pár dalších krocích šlápne a ztratí rovnováhu přímo u hlubokého výkopu, do kterého spadne a zbytek života pak stráví v komatu. A když ho upozorním, zachráním mu tím, když ne život sám, tak alespoň jistou míru důstojnosti a plnohodnotnosti, s nimiž ho prožije. Jenže děti, které ten muž počne po mém upozornění (a které by se v případě pádu nikdy nenarodily), se jednoho dne opijí, sednou za volant a srazí mé dítě, které půjde právě přes přechod.

Kde je spravedlnost, mohli by se ptát jedni. Jak já k tomu přijdu, že jsem za dobrý skutek takto krutě odměněn. A můžu z toho snad vinit toho muže, že své děti špatně vychoval? To bych pak dost dobře mohl vinit rovnou sebe, že jsem ho na tu tkaničku upozornil, nebo kohokoli jiného, či jinou okolnost, která mě donutila jít v tu chvíli právě touhle cestou a toho muže potkat.

Nemyslím si, že je to věc náhody, a proto se snažím najít viníka. Náš právní řád se snaží o totéž a zřejmě by potrestal mladíka, co řídil auto, protože předcházející kauzální příčiny jsou natolik vzdálené, že nemá mysl je brát v potaz. Ale já jsem člověk, myslící jednotka a nespokojím se s tím, že vina je v mladíkovi. Budu ji hledat hlouběji a dojdu k poznání, že ten mladík za to nemůže, že je jen produktem společnosti, do které se po rozvodu rodičů dostal, komunity, která ho naučila pít, fetovat a přitom řídit auto a brát to jako běžnou věc, která se děje stále, dokud vám ti zlí policajti neseberou papíry a potom klidně i bez nich. Proč? Protože jsem se rozhodl být spravedlivý a nespokojit se s povrchním řešením. Chci vykořenit zlo a špatnost od základů a ne jen léčit symptomy. Jak jen se to podobá těm výkřikům po systémovém řešení, co člověka bombardují z médií.

Nutně pak musím tedy touto cestou dojít poznání, že za předčasnou smrt svého dítěte můžu do jisté míry sám, právě tou lapálií s tou tkaničkou a výkopem, která už mi nyní nepřipadá jako dobrý skutek, ale spíše jako bič nebo oprátka, kterou jsem tím začal nevědomky splétat sám na sebe a na své blízké.

Jenže jak z toho ven?

Jelikož jsem člověk myslící, ale hlavně jednající, musím vycházet z toho, co jsem udělal já sám, co jsem já sám mohl ovlivnit. Pak by to znamenalo, že odpovědnost, kterou na celé záležitosti mám, zveličím a vztáhnu ji na sebe. Co by mi pak ale zbývalo? V konečném důsledku jen trápení nad sebou samým a nad tím, že jsem se vůbec narodil. A to je možná přesně to, co si můžu představit pod tvrzením, že člověk se už rodí jako hříšný a celou postatou života je snaha o nápravu. Jak to zpívá pan Suchý v jedné své písničce: Kdybych se nenarodil, sotva bych asi padl.

Smyslem života, který sám o sobě přemýšlí (a teď se nechci zabývat problematikou Heideggerova jsoucna, které je si vědomo vlastního bytí), je hledání míry ručení. Té míry, kdy se takový jedinec distancuje od kauzální odpovědnosti. Smyslem života je tedy definování míry vlastního sobectví, hranice, za kterou už nejsem schopen nést odpovědnost za své činy.

Žít podle svého nejlepšího svědomí a vědomí. A být připraven na to, že to dělají i jiní lidé. Proto vás budou vinit a napadat, protože jejich míra altruismu je také omezená, jako ta vaše.

Takže, než si položíte otázku, kdo za to všechno může, zeptejte se na svou míru viny, uvidíte pak svět v jiných, a já věřím, že velice zajímavých souvislostech.