(20. 7. 2013)

Cesta je dlouhá, strastná, úmorná,

číhají na ní šelmy pohané,

nebe se spiklo, žene do černa

a stromy pláčou větrem zmítané.

Poklad si nesou skrytý v bezpečí

pod houní v truhle zlatem zdobené

napospas živlům tiše, bez řečí

do cizí země bohu vzdálené.

Za zády Soluň, milou otčinu,

vpředu se klene limbu temnota,

Moravou zovou onu končinu,

Jeden je Crha, druhý Strachota.

Po dlouhé cestě je všechno bolelo. Sice je sem pozvali, ale uvítání nebylo nijak vřelé. Všude po cestě viděli modly, které se od těch pohanských lišily snad jen tím, že jim nad hlavou svítila svatozář. A jen On věděl, zda je tam doplnili poté, co jejich kníže nařídil uctívat jediného pravého boha, nebo to byly novodobé pohansky ztvárněné podoby světců. I atributy, kterými se jednotlivé postavy pyšnily, vypadaly, jako by je tam někdo neumělou rukou tak vzdálenou uměleckému cítění původního umělce dotvořil až po změně náboženského větru.

Ale co byly kozlí nohy svatého Augustina s mušlí a orlem nebo hřeben svatého Blažeje, který vypadal jak panova flétna, proti nevraživým pohledům vesničanů, co lemovali cestu, po níž jeli k hradišti. O jejich vřelé křesťanské víře se dalo s úspěchem pochybovat. Všechno to bylo spíše výsledkem nařízení shora. Konstantin si uvědomil, že je čeká ještě spousta práce, než tu budou jednoho dne stát tito lidé nebo jejich děti a z očí jim nebude čišet přinejmenším nezájem a nutnost povinnosti, pokud ne přímo nechuť, nýbrž pravé křesťanské láskyplné nadšení. Ano, přišli právě v čas. Oni to sice neví, ale zoufale touží po božím slovu a moudrosti, kterou jim přinášejí. Pole neorané, jež ušlechtilými plody boží lásky osejí. Byl možná spokojenější, než kdyby tu našel vyprahlá, po Slovu hladovějící srdce, která jejich práci bez výhrad přijmou, jak sliboval Rostislav. Vždycky ho bavila hlavně ta misionářská část téhle práce.

Metoděj to všechno vnímal trochu praktičtěji. Jako bývalý politik s vojenskou výchovou o těchto lidech přemýšlel spíš se skrytým respektem. Kolik by se jich na ně muselo vrhnout, aby je strhli z koní, kolik by jich stačilo, aby byli ukamenováni, či kterou formu mučednické smrti by jim byly schopni ve své nevědomosti nadělit. Samotného ho to překvapilo. Jak byl najednou tváří v tvář těm zarputilým pohledům polovičních pohanů věcný. Ano pohanů, ani na okamžik nezapochyboval, že každý z nich má doma z hlíny uplácanou sošku nějakého osobního bůžka. Jasně, že tu stojí jen proto, že musí. A koukají na tu utrmácenou skupinu cizinců, kteří jim přišli z vůle jejich vladyky něco vnucovat. Tohle bude o moc těžší než jejich cesta do Chazarské říše. I když s sebou vezou pár Klimentových ostatků, ty je nejspíš neuchrání před dobře mířeným kamenem. A tihle lidé podle všeho hází přesně, blesklo mu hlavou.

Špalír se táhl tak hodinu cesty. Možná, kdyby neposlali nikoho dopředu, mohli si tuhle zkušenost ušetřit. I za cenu méně honosného přijetí, ale vladyku by tím jistě rozhněvali. Je důležité prokázat císařovým poslům patřičnou úctu, tak to prostě tihle bratři ve víře cítí. Rostislavův majestát by to urazilo. Jsou prostě věci, které obejít nejde a jednou z nich je tahle ulička plná nerozhodné nevraživosti a vidlí, kos, hrábí a karabáčů vladykových pohůnků.

"Crha a Strachota!" skandoval dav poháněný několika nastrčenými rozdmýchávači vášní.

"Rozumíš jim?" otočil se Metoděj na Konstantina.

"Jistě, bratře. Provolávají naše jména v tom svém jazyce. Nezní to špatně, co myslíš?" usmál se a vztáhl k jednomu ze skandujících nuzáků ruku. "Bůh buď s tebou, bratře!" Strážný s bičem za ním se napřáhl, aby byl připraven v pravý čas zasáhnout. Zkoprnělý vesničan, který se jen jednou v životě dotkl někoho tak mocného, tehdy před lety, když přijímal křest z rukou franského kněze, se ani nepohnul. Konstantinova dlaň spočinula na krátký okamžik na jeho temeni a pár slůvek z jeho úst znělo jako požehnání. Strážce za ubožákovými zády to ale nepochopil a švihl bičem. Muž klesl na kolena k zemi z Konstantinova dosahu. Zařval a svalil se do prachu cesty.

Konstantin seskočil z muly a sklonil se nad ubožákem. Učencův pohled se střetl s pohledem raněného zvířete zahnaného do kouta. Jen okamžik předtím, než zaútočilo. Jako vlk vystresovaný absencí smečky. Škrábl ho do natažené dlaně. Strážce nevěděl, co má dělat. Napřáhl se k další ráně, ale Konstantin ho gestem zastavil. "Ne!" zvolal naléhavě. "Nenáleží ti odplata, stejně jako tvůj hněv. Bůh, jen ten jediný má moc soudit, proto utiš své rozhořčení a ponech člověka jeho ubohé přirozenosti."

Moc mu nerozuměl, ale pochopil, že bič už použít nesmí. Smotal ho, zavěsil za pas a pak se vší vehemencí, jíž mu s jeho novou vírou svěřil vladyka, když mu přikázal udržet pořádek, kopl vystresovaného ubožáka do slabin. Ten se svalil jako podťatý.

Metoděj se zavrtěl v sedle. "Ne, zůstaň, bratře, kde jsi. Tohle musím vyřešit sám." požádal ho Konstantin jemně. Zle se podíval na strážce, který pod tíhou jeho pohledu zacouval daleko od cesty. "Trochu se nám to vymklo, co příteli?" konejšil chudáka a pomáhal mu zpět na nohy. "Nejdříve ze všeho se budeme muset pořádně naučit soucitu. A také boží lásce.“ Přemýšlel nahlas. Pak dokončil požehnání, vyhoupl se opět do sedla a pokračovali tím dlouhým špalírem k hradišti.

„Našeho přítele už přešly bolesti.“ Poznamenal Metoděj, když ubožákovo sténání za jejich zády utichlo.

„Ano, to je jedna z věcí, které jsem se naučil jako první.“ Usmál se Konstantin. „Chceš-li někoho přimět, aby tě poslouchal, dej mu k tomu důvod.“

„Neřekl bych, že na něj tvé požehnání nějak zvlášť zapůsobilo.“

„Ani já ne, zatím, ovšem podobenka císaře Michaela na jeho solidu se účinkem neminula.“ Mrknul na překvapeného Metoděje.

„Ty jsi mu dal peníze? Myslíš, že mu ta mince přinese štěstí?“

„Pokud o ní nebude mluvit, tak jistě. Ostatně, já mu ji nedal jako bolestné, nýbrž jako investici do jeho spasení. Zdálo se mi, že chléb by zatím ještě nebyl jako boží dar to pravé.“

„Myslíš, že pochopí, až uslyší Slovo ve svém rodném jazyce? Není pro ně příliš pozdě?“ zeptal se Metoděj.

„To, co jsme jim přivezli je víra, její pochopení, naděje a spása, bratře.“ Poklepal Konstantin na dřevěnou schránu, kde byly ukryty jejich překlady Písma. „A pokud by bylo příliš pozdě pro ně, jsou tu jejich děti a děti jejich dětí, které jim zpětně díky tomu správnému pochopení boží lásky dodají touhu po spasení. Nikdy není příliš pozdě. Ani pro nás.“