Záliv

Už druhý den ho drželi v malé kleci a nemohl se ani hnout. Smutně se díval na svět skrz husté mříže a srdce mu tlouklo jako zběsilé. Měl strach. Ne ani tak o sebe jako spíš o ně. A to zranění na noze pálilo vždycky, když ho brali do rukou a máchali ve vodě.

Nechal je opuštěné. Teď tam sedí a čekají, o hladu. Jistě se bojí stejně jako on a to ho bolelo snad nejvíc ze všeho. A tyhle mříže, ty za všechno můžou, jsou jako smrt, ale daleko horší.

Už několikrát viděl, jak se má umírat. V ty správné dny vhodné pro poslední let. Vznést se z posledních sil a nepřestat až do úplného konce. Správný způsob, správný den, správná smrt. Bylo to důstojné a mocné završení života. Záviděl těm dalším, kteří se ponořili spolu s ním a už se nikdy nedostali na hladinu. Ten výraz v jejich očích ta dychtivost a vzrušení z lovu, když sklopili křídla a střemhlav se s mírně zdviženým zobákem pustili dolů. Beze strachu.

To všechno mu ukradli. Ti dvounozí, co ho vylovili z mazlavé, smradlavé a lepkavé vody. Chytili ho a hodili na dno lodi, když mu docházely síly. Jako ty odpadky, které se válely všude po jejich plavebních trasách. Upřeli mu důstojnou smrt.

Pak ho zpola udušeného ponořili do žluté hořké pěny a málem utopili.

A ona tam čeká i s mládětem, až se vrátí, ale to se nikdy nestane, protože z téhle klece není úniku. Zemřou oba hladem a steskem. Mládě zalehnuto matkou, jíž brzo dojdou síly a podlomí se jí její štíhlé tmavé nohy. Matka udolána strachem o mládě a hladem, který není schopná ukojit, protože se bojí opustit hnízdo. Ach, proč jen nezemřel hned tam v tom mazlavém hnusu? Proč musí jeho utrpení pokračovat až za hranici šílenství?

Slyšel vzrůstající neklid kolem sebe. Už se zase blíží hodina trýznivých muk. Ostatní kolem v podobných nepropustných klecích se začali pýřit a rozčileně křičet. Jako by se chtěli vysmát svému trpkému osudu. Křečovitý vzdorovitý výhružný chechot. Nic platný a zbytečný.

Stejně si ti dvounozí prosadí svou. Zase je jednoho po druhém vezmou z klecí a budou je držet tak, že to bude bolet, jen proto, aby jim nemohli uletět. Snad mu nenatrhnou další blánu, ne nebude se vzpouzet. Přijme jejich vůli s pokorou, protože už má dost bolesti a ponížení.

A ti, kterým ještě zbyla trocha hrdosti, se mu budou smát. Tím samým způsobem jako teď, ale on ví, že to budou zvuky výsměchu a pohrdání. Lehce ses dal pokořit. To my nikdy nedopustíme. Jenže on už prostě neměl sílu vzdorovat.

A dlouho v napětí očekával tu chvíli, než se dostal na řadu. Klidně stál a nepokusil se klovnout tu škaredou vyschlou ruku, která po něm sáhla. Nebylo to nic platné. Chytila ho stejně jako vždy. Sevřela mu nohy, až o sebe tlačily, a bolest nebyla o nic menší než obvykle. Možná se měl raději bránit.

Putoval prostorem pařáty nahoru a v hlavě mu pulzovala až k omdlení. V druhé ruce měl dvounohý jeho souseda z vedlejší klece.

Byl to stejný chudák jako on. Stejný osud a stejná bolest je sbližovaly víc, než si každý z nich dokázal připustit. A taky stejná minulost. I jejich hnízda dříve sousedila. Kdesi u západního okraje kolonie. Ne moc dobrá adresa, ale mladí si spolu mohli hrát a měli výhled na vzdálený útes. Kdysi se dvořil jeho družce a měli za sebou i souboj o její náklonnost, ale ty časy se zdály tak daleko. Vždyť to bylo vlastně ještě v tom životě předtím. Teď spíš kdykoli než kdykoli jindy by ho mohl nazvat přítelem.

Jejich pohledy se střetly. Bylo v nich něco jako sbohem, pokud se už nevrátíme. A pak se mu zatmělo před očima.

K životu se probral až v té divné vodě. Zase měl pocit, že se jeho peří mění na vysušená stébla, která ho neochrání před chladem zátoky. Byla vlažná a nestudila, ale věděl, že ho právě mrzačí. Kdyby se ještě někdy potopil pro rybu, zplihnou mu letky a ztěžkne celé tělo, takže už se nikdy nevynoří.

A dvounozí ho proplachovali tou otrávenou vodou a vydávali chechtavé zvuky. Jenže jim nerozuměl. Jediné, co viděl přes záplavu kalných bublin, byla jejich druhá kůže, kterou si navlékali na první, když ho máčeli. Není to snad jasný důkaz toho, že je ta voda otrávená? Ach, kdyby tak mohl letět střemhlav v hladině s mírně zdviženým zobákem a zemřít ve chvíli, kdy cítí život.

Pak ho zase vrátili doprostřed hustých mříží a nechali trpět. Cožpak to nebude mít konce? A ty páchnoucí kousky ryb, které mu sem házejí? Musí je žrát? Co kdyby je odmítl? Nikdy nežral krmení, vždycky to byla kořist, co jeho, jí i to mladé živilo. Prostě jen přestane dělat všechno nepřirozené.

Do vedlejší klece se vrátil jeho přítel. Hned začal znovu promašťovat peří tukem z kořene ocasu. A sezobal, co v kleci měl. Vážně si myslí, že se něco změní? Chechtavě mu sdělil, že věří v nový zítřek. Ale co to vlastně znamená? Že by měl víc síly a vůle žít? Nesmysl, tenkrát jsem ho porazil, daleko líp jsem se čepýřil a natahoval krk. Vybrala si přece mě, byl jsem lepší a zvítězil.

Vysvětlil mu, že věří v čestnou smrt. Že chce sám letět střemhlav a cítit, jak mu docházejí síly, být svým pánem a nikdy se nepodvolit. Dost silná slova od někoho, kdo už jednou prohrál.

Ještě toho dne si po jeho vzoru začal mastit peří z ocasní žlázy. Rozhodl se nepoddat. Třeba opravdu má napsáno ve svém osudu, že ještě někdy spatří její štíhlé tmavé nohy, pod kterými se bude krčit a vykukovat zvědavě jejich mládě mezi zbytky skořápek. A on přiletí s tou nejchutnější rybou, kterou po cestě uloví. Bude to nejšťastnější den a slunce bude jistě zářit víc než obvykle…

…

„Dneska se, přátelé, pokusíme vypustit naše chráněnce z levého bloku. No, už jste to párkrát dělali, tak snad nebude problém poznat, který je na to připraven a který ještě nějaký čas potřebuje. Tak, ať to vyjde.“

V sále se ozvalo pár nadšených výkřiků. Všichni už byli za ty dva týdny hodně unavení.

„A samozřejmě pokračujeme v očišťování podle rozpisu.“

Od chvíle, kdy sem přijeli, se ropná skvrna v zálivu přelila blíž ke břehu s kolonií kormoránů. Pomalu už jí dostávali pod kontrolu a pomocí norných stěn se jí podařilo i trochu zmenšit, ale těch, kteří v ní při lovu uvízli, neubývalo.

Každý očištěný pták byl velkým úspěchem. Hřbitov kupících se těl jim ale všem připomínal, jak jsou proti takové zvůli bezmocní. Prokletý Perský záliv a hnusná válka.

…

Vyletěl a poprvé po dlouhé době se cítil volný. Vlastně nikdy nezažil takový pocit svobody. Sledoval záliv a tmavou skvrnu mazlavého hnusu, která se líně převalovala v těžkých dechtových vlnách přes okraj norných stěn. Věděl, že tam už nikdy lovit nepoletí.

A tam v dálce za tou skálou je jeho domov. A kdyby teď zemřel, bude šťastný, protože dnešek byl jako stvořený pro nové začátky i legendární konce. Jako stvořený. Ten pocit ho naplňoval a uzavíral jeho život.

Sledoval moře a pak se střemhlav pustil s mírně zdviženým zobákem do vln. Cítil, že je ještě slabý, moc slabý.

Zmizel pod hladinou a zčeřená voda se nad ním uzavřela. A pak byl všude kolem bohorovný klid.