Kniha obsahuje 31 povídek napříč různými žánry včetně autorovi první publikované povídky Prokletí. Jde o soukromý tisk, bez jazykových korektur a jedná se o autorovy první texty.
192 stran
rok vydání 2014
cena: 90,-Kč
Na skladě je posledních 6 kusů.
Elektronická verze ve formátu .pdf: 30,-Kč
Objednávejte na e-mailu
Ukázka:
Vražda
V zátoce vál lehký vánek a přinášel s sebou tu dlouho očekávanou vůni léta. Hladina plná lehce se kolíbajících vlnek odrážela v tisících odlescích záplavu jasu pomalu zapadajícího Slunce. Až se ztratí za obzor a vše kolem pohltí šero, ochladí se a bude čas obléknout na sebe něco teplého.
Celé odpoledne uklízel hausbót, protože už pozítří tu budou trávit svůj první letošní víkend a chtěl, aby bylo všechno připravené. Byla to spousta práce, ale stihl vše, co potřeboval. Teď už jen stál, užíval si přicházejícího večera a čekal.
Telefon u pasu se mu zčista jasna rozvibroval a pak zazvonil.
„Ahoj, lásko, jak se máš?“
„Čekám. Všechno mám skoro hotové, můžeš se sebrat a přijet.“ ozvalo se z telefonu.
„To je skvělý. Čekal jsem jen, až zavoláš. Hned sedám do auta a do půl hodinky jsem u tebe.“
„Tak s sebou hoď, fešáku.“
Uklidil telefon a krátce se rozhlédl. Tady to před rokem začalo. Jen kousek dál po břehu je to místo, kde se potkali a začali milovat. Usmál se té roztomilé vzpomínce a vydal k autu.
V půli cesty se zarazil a začal se šacovat. Proboha, snad jsem to neztratil. Ne. Vždyť jsem to nechal v autě, už z toho začínám blbnout. Jakmile sedl za volant, uviděl jí. Malou lesklou krabičku, kterou dneska koupil ve zlatnictví vedle kanceláře. Prodavačce dalo moc práce přesvědčit ho, aby se nakonec pro jeden z těch prstenů rozhodl. Moc na něm záleželo. Nebyl to jen dárek k výročí, měl také docela jiný úkol. Zásnubní prsten a žádost o ruku, to všechno měl dnes symbolizovat. Vše se snažil promyslet do nejmenšího detailu. Až se trochu bál, aby se něco nezvrtlo.
Zaklapl krabičku, nastartoval a nervózně se rozjel.
…
V domě panovalo ticho. Až moc ticho, uvědomil si Ben a pustil své oblíbené Love songs no. 5, aby to tu ještě více zútulnil.
„Teď je to dokonalé.“ pochválil se, když celou místnost znovu prolétl očima. Jeho pečlivému zraku vše ladilo i do těch nejmenších detailů. Jen támhle, co to je? Že by vlas? Sebral ho z ubrusu. Byl krátký a černý. Věděl, že není jeho, asi se sem dostal při luxování, jak se okolo vysavače vířil vzduch.
„Teď je to dokonalé.“ usmál se a vlas odnesl do koše v kuchyni. Stůl byl prostřený, víno dýchalo a v kuchyni čekalo jídlo.
Stačil podruhé upít ze sklenky, když se rozdrnčel zvonek. Zvedl se a šel otevřít.
„Ty popleto, to už zase nemáš klíče?“ řekl s úsměvem do dveří a odemkl.
Jakmile zámek cvakl a on zmáčkl kliku, dveře se prudce rozrazily a uhodily ho do tváře. Ztratil rovnováhu, upustil sklenici, která se s řinkotem rozbila o dlažbu v předsíni, a upadl.
„Sakra, co to děláš?“ stačil ještě říct, než si uvědomil, že je v průšvihu.
Do dveří se rychle natlačili dva maskovaní chlápci a mávali mu před nosem bouhačkama. Matně si uvědomoval, že mu po bradě teče krev z rozbitého rtu, když ho jeden z mužů popadl za vlasy a táhl dále do domu. Když ucítil bolest na stehnu, jak si ho rozřízl o jeden ze střepů, po nichž ho vláčel, vzpamatoval se a začal křičet.
Rána přes obličej ho asi měla umlčet, ale ztichl, až ve chvíli, kdy mu ten druhý zatlačil hlavní na spánek.
„Drž hubu a ani slovo!“ procedil přes pletenou kuklu.
„Co chcete? Dám vám všechno. Peníze, ty jsou tady v taš…“ Při další ráně se kousnul do jazyku.
„Říkali jsme, abys držel hubu,“ domlouval mu druhý s takovým ledovým klidem.
Pokýval hlavou a bylo mu jasné, že je lepší je poslechnout. První začal šmejdit po domě a druhý hlídal.
Vrátil se asi za dvě minuty a poklepal si na vyboulenou kapsu kalhot. „Mám to.“ Druhý sotva znatelně kývl.
Ben čekal, že vypadnou, ale oni se uvelebili do křesla. Co po mě ještě chtějí? Zoufale těkal očima po zlodějích a ztěžka oddychoval. Proč nejdou?
Ten, který ho uhodil, teď dokonce vytáhl cigarety.
„Ses posral? To tady chceš hulit?“ okřikl ho první.
„No jo, sakra, do prdele!“ ulevil si a schoval krabičku zpátky do kapsy.
Na co tu kurva čekaj?
…
Auto zaparkoval před domem, zamkl ho a zvesela vykročil ke dveřím. Zdálo se mu, že se za oknem rozvlnila záclona. Ben už ho určitě vyhlíží.
Pak zazněl výstřel. Polekalo ho to, ale rychle se vzpamatoval. Přikrčený doběhl ke dveřím, opřel se zády o stěnu a zkusil vzít za kliku. Bylo otevřeno. Jedním dlouhým skokem se dostal do předsíně a ukryl se za botník.
Hala byla prázdná. Za převráceným křeslem někdo chroptěl. Strach o Bena ho nutil něco dělat. I přes riziko, že tu ten střelec ještě je, vydal se k raněnému. Ať to není on, prosím, jen ať to není on.
Ještě chvíli v sobě živil svou marnou naději, než za křeslem zahlédl jeho nohu. Nehýbala se, jen růžové nehty, které mu na ní ráno pomáhal malovat, trčely do prostoru.
Udělalo se mu mdlo. Ta kaluž krve pod jeho zády, ten bolestivý výraz, oči vytřeštěné do prázdna. Věděl, že ho navždy ztratil.
Mírně ho nadzvedl, objal a položil si jeho hlavu na rameno. Kolikrát si tuhle chvíli představoval, bál se jí a dělal všechno proto, aby nikdy nepřišla, ale jeho vlastní strach ho dostihl. A teď necítil nic než prázdno. Ani plakat nemohl. Jen prázdno a rostoucí zuřivost.
Někde vzadu na druhé straně domu klaply dveře. Otočil se a jeho pohled padl na revolver, který se válel asi o dva metry dál ve dveřích pokoje. Položil Bena zlehka na zem, vrhl se po zbrani a jako zběsilý vyrazil k zadnímu východu.
Na chodníčku za domem zahlédl nějakou postavu, jak přeskakuje zeď. Zdvihl zbraň a vystřelil po ní. Kohoutek klapl na prázdno. Nebyla nabytá.
Odhodil jí do trávy a rozeběhl se za stínem, ale když dorazil k zídce a seskočil do hloubky ulice za ní, zjistil, že je naprosto liduprázdná.
V dálce zaslechl slabý zvuk policejních majáků.
Ne, do domu už se nedostane, tu zeď zpátky nepřeleze, z téhle strany byla příliš vysoká a než oběhne blok, bude pozdě.
A tam na té pistoli jsou jeho otisky. Určitě je to ta samá, kterou střelili Bena. Tak se jim to podařilo. Dostali ho, jak mu hrozili u soudu. Celý ten program na ochranu svědků byl k ničemu.
Prostě prohrál, teď si to uvědomoval o to víc. A najednou mu to celé přišlo fér. Hry už takové bývají, řekl by Ben. Rozesmál se podivným zoufalým šklebem.
V kapse nahmátl krabičku s prstenem. Dal za něj skoro třicet tisíc, s tím už se dá na útěku nějakou chvíli vydržet. Možná se mu podaří vrátit ho ještě dnes, než v klenotnictví zavřou. A autobusová zastávka je jen kousek odtud.